Si aprono le Porte (2 parte)

Tento článek byl dočasně přeložen pomocí online překladače. Původní článek je v italštině. Pokud nám chcete pomoci vylepšit překlad do vašeho jazyka, kontaktujte nás prosím e-mailem: info@accademiadicoscienzadimensionale.it nebo prostřednictvím chatu na ACD. Děkujeme vám.

Strana 1 z 5

Myslel jsem si, že dokud mě sledují, jen ztrácejí čas, a že proti nim nechci nic podnikat, ignoroval jsem je a v podstatě jsem jim odpustil kvůli jejich zjevným psychickým problémům, protože jsem si myslel, že i ostatní lidé si uvědomili jejich "potíže". Brzy jsem však zjistil, že ostatní lidé si jejich nemoc neuvědomili, protože ti dva fanatici dokázali kohokoli oklamat svými falešnými, ale zřejmě velmi uklidňujícími úsměvy, které v lidech vzbuzovaly přesvědčení, že ti dva jsou dobří lidé. Nevěnoval jsem hned pozornost události, která se stávala stále častěji. Kdykoli jsem je potkala, byť jen na minutu, když šli kolem mě, dostala jsem velmi silnou bolest hlavy, která začínala v oku jako bodnutí a odtud se šířila, jako by to byl "červ", který se pohyboval v mém mozku a způsoboval velmi silné, ale především okamžité bolesti hlavy. Doslova jsem cítil, jak mi jedna mozková hemisféra "nabobtnala" a začala pulzovat tak rychle, že se zdálo, že chce každou chvíli explodovat: jak je ale možné, že se to všechno stalo během půl minuty, když jsem se ještě před chvílí cítil dobře? Ten pocit byl přesně takový, jako když injekční stříkačka vjede do oka a odtud se jed rozstříkne dovnitř a rozpíná se jako červ, který se roztahuje a pak se pohybuje uvnitř hlavy. Mezitím se stále častěji stávalo, že mě najednou, jakmile jsem je spatřil, přepadl silný hněv, který se zdál být téměř neopodstatněný, protože byl tak přehnaný, a já si myslel, že bych ho měl zadržet, že bych se měl uklidnit. Ale bolest hlavy byla tak silná, že dospět k nějakému závěru bylo opravdu obtížné. Provedl jsem na sobě okamžité a silné Léčebné sezení a s velkým nácvikem to přešlo. Ano, přešlo by to, ale s velkou dávkou praxe, ne málo. Vím, co si myslíte, když čtete tyto řádky, ale chtěla jsem věřit, že to byl stres, že jsem to byla já, kdo se "cítil otrávený" situací, do které mě dostávali, protože tito dva lidé mě pronásledovali způsobem, který jsem nikdy předtím nezažila, i když jsem se předtím setkala s několika pronásledovateli a zažila mnoho negativních situací. Ale důvod, proč jsem proti nim nereagoval, byl ten, že jsem si nechtěl vybíjet zlost na dvou lidech, kteří měli psychické problémy. Vždycky jsem si myslela, že proti temným mimozemšťanům bych měla být bestie, zatímco s lidmi jsem chtěla být hodná. Proto jsem založil Akademii, proto jsem se vždycky rozhodl a dodržel svůj slib, že chci pomáhat lidem probouzet se, aniž bych za to kdy chtěl peníze, protože jsem se chtěl lišit od lidí, které vidím kolem sebe, chtěl jsem být dobrý. Proto, jak jsem vždycky zastával tuto myšlenku, jsem chtěl být trpělivý a nechat plynout to, co mi ti dva lidé dělali, chtěl jsem mít soucit a doufat, že si uvědomí, jak mi škodí, a rozhodnou se přestat. Jenže ze všech stran jsem vždycky poznal lidi, kteří zneužívali mého úmyslu být ke všem dobrý, laskavý a vstřícný, nejen k tomu, aby mě zneužívali, ale aby proti mně dělali ty nejhorší věci. Ale tak daleko ještě nikdo nezašel. Protože jsem nereagoval agresivně, ale vždy jsem si zachoval chladnou hlavu, tito dva lidé zvýšili dávky své protivnosti. Z těchto dvou fanatiků, kteří mi donedávna byli naprosto cizí, až tak, že jsem jim říkala "ona", když jsme se zdravili na Vánoce - abych vyjádřila obrovskou vzdálenost mezi námi -, se najednou stali dva zlomyslní muži, kteří se bez jakéhokoli logického důvodu rozhodli obrátit proti mně a Alexandrovi. Neustále si telefonovali a říkali mu, že se musíme rozejít, protože jinak nás Bůh potrestá za naše nečisté činy - tedy proto, že jsme zasnoubeni -, a vůči mně se tvářili mile, usmívali se a říkali, že to vůbec není pravda a že bych kvůli nim měla jít do kostela. 

Strana 2 z 5

Jejich hlasy zněly tak kysele, jako by před telefonátem vypili varechinu. Pak volali zpátky, úplně prázdní, jako by to byli jiní lidé, popírali všechno, co řekli těsně předtím, a předstírali, že jsou "rádi, že nás slyší". Situace rychle nabrala velmi temný spád. Fanatická paní, když mě "náhodně potkala" na ulici nebo v obchodě, ke mně přistupovala a tónem hlasu, který zněl přesně jako ten, který používají v hororech "posedlí lidé", tvrdila a naléhala, abych se od Alexandra odstěhovala, načež, abych si nechala odstranit dělohu a vaječníky, abych nemohla mít děti. Její slova jsem brala skoro jako vtip, protože byla neskutečná a šílená, a tak jsem klidným tónem odpověděla, že nemám důvod nechat si odstranit dělohu a že by měla myslet na sebe, a ne na mě; odpověděla: "Ne, ty tomu nerozumíš, ty tomu nerozumíš! Musíte si jít nechat odstranit dělohu, objednám vás ke svému gynekologovi a budete si muset nechat odstranit dělohu a vaječníky!" Bylo mi 23 let a byla jsem naprosto zdravá, nehodlala jsem tuto paní udat, protože jsem si myslela, že ze strany příbuzných by měl mít člověk slitování. Takže jsem ji prostě ignorovala a dělala, že neexistuje. Znovu, když mě potkala na ulici, v obchodě, kdekoli, opakovala, že bezpodmínečně musím jít k jejímu gynekologovi a že mi to zařídí - proti mé vůli! - schůzku k operaci, při níž mi odstraní dělohu a vaječníky. Na chvíli jsem to nechala být. Při několikáté provokaci jsem se samozřejmě začala rozohňovat: podívala jsem se jí zpříma do očí a řekla jí, že jestli se pokusí sehnat nějakého psychicky nemocného, zkorumpovaného gynekologa, který mi zavolá a bude trvat na tom, abych k němu šla na operaci, aniž bych měla nějaké problémy, půjdu a nahlásím ji i toho zatraceného gynekologa. Otevřela oči dokořán, okamžitě se usmála, zaťala zuby a znechuceně se ušklíbla: odpověděla, že to absolutně není pravda, že ty věty rozhodně neřekla, a s úsměvem mi řekla, že jsem si to celé vymyslela. Protože jsem nepila alkohol, zatímco ona a její manžel byli těžcí alkoholici, protože jsem nikdy nebrala drogy ani léky, které by ovlivňovaly mou mysl, na rozdíl od ní, která brala psychotropní látky, protože jsem neměla a nikdy jsem neměla zrakové ani sluchové halucinace, nechápala jsem, s jakou drzostí na mě může člověk nejdřív křičet a pak říkat, že jsem si všechno vymyslela. Ale když to řekla, vzedmul se ve mně takový vztek, že bych riskovala, že na ni budu křičet tak hlasitě, že by lidé mohli tvrdit, že jsem se provinila; a protože dobře znám lidská nedorozumění a vím, jak snadné je ukázat prstem na oběť tím, že ji obviní, že je viníkem, snažila jsem se ovládnout a nechat to plynout. Měla jsem jiné starosti a nechtěla jsem plýtvat energií, ani jsem se nechtěla nechat strhnout těmi dvěma nemocnými fanatiky. Ale ona si začala připravovat půdu tím, že využila pomluvy mezi staršími: Ta holčička nechodí do kostela? Pak musí být nečistá, zlá, posedlá ďáblem! Začala mluvit s ostatními lidmi, čím dál víc, a šířila pomluvy, že jsem zlá, že na ni křičím a říkám různé hrozné věci a že ona je oběť, která ode mě trpí tato zlá obvinění. Úplně to převracela, a to tak, že se do mě začali navážet jejich příbuzní a mysleli si, že to já ji obtěžuju a oni nevědí, co mi ti dva duševně nemocní lidé dělají. Co mi mohlo záležet na dvou chlapech, se kterými jsem se vůbec neznala? Přesto ti dva fanatici začali vytvářet pláštík pomluv o Alexandrovi a o mně, aby nás podle nich donutili chodit do kostela: ostatní příbuzní, které kontaktovali, si nás začali dobírat a naléhat, abychom chodili do kostela, protože jinak nám narostou čertovy ocasy. Nemohl jsem tomu uvěřit, byli to čtyřicátníci a sedmdesátníci, kteří opravdu věřili v možnost, že nám za zadkem narostou červené ocasy.

Strana 3 z 5

Že je jejich duševní choroba opravdu vážná, jsem si ale začala uvědomovat, když pokladní v obchodě, kde jsem poměrně nedávno začala nakupovat - žena, kterou jsem neznala a nikdy předtím s ní nemluvila, kromě toho, že jsem ji požádala, aby mi dala tašky, do kterých mám dát nákup! - mě zastavila, aby se mě zeptala, kde bydlím, a pak mě požádala, abych se k té paní chovala slušně, s odkazem na bigotní, protože ona trpí tím, že se k ní chovám špatně. Byla jsem překvapená, ale v tu chvíli, také proto, že jsem spěchala naplnit nákupní tašky, jsem si hned neuvědomila vážnost situace. Ten posedlý fanatik zaséval jakousi kolektivní myšlenku, že jsem jí udělal něco špatného, a dával lidem najevo, že to bylo kvůli mně a Alexandrovi, pokud se cítila "vystresovaná". Když jsem se jednou večer procházela s Alexandrem v parku, zastavil ho o něco starší chlapec, kterého jsme znali od vidění, ale s nímž jsme se neznali, a požádal ho, aby zavolal těm dvěma fanatikům a dal se slyšet, protože se jim velmi nelíbilo, jak jsme se k nim zachovali. Ale co přesně jsme měli dělat? Zavolali jsme jim, abychom je požádali o vysvětlení a zjistili, co si to o nás vymýšlejí a vykládají lidem: řekli nám, že to není pravda, a křičeli na nás, že kdybychom chodili do kostela, nic z toho by se nestalo, že je to všechno naše vina, že do kostela nechodíme, když si o nás lidé myslí něco špatného, a že oni s tím nemají nic společného. Šli jsme k nim domů, abychom se konfrontovali tváří v tvář, a oni všechno o tom telefonátu popřeli, popřeli, že jsme spolu právě mluvili po telefonu, a popřeli i to, co jsme si řekli hlasem. Pokaždé mě zatraceně napadlo, že se nad nimi chci slitovat, protože jsou to dva staří duševně nemocní, napadlo mě, že kdybych je udal, zničil bych jim ten mizerný krátký život, který jim zbývá, a lítost mě zastavila, zabránila mi, abych je zaregistroval a běžel je udat. Ale protože to byli příbuzní, Alexander a já jsme se zdrželi reakce a rozhodli jsme se to nechat být. Vždycky jsme tam byli na pokraji toho, že to půjdeme nahlásit, a pak jsme to nechali být, protože se nám nechtělo ztrácet čas na policejní stanici vysvětlováním, jak nás dva psychicky nemocní lidé pronásledují. "Co jim mám říct? Že mi dva staří lidé ničí život? Nebudou mi věřit a řeknou mi, ať jdu domů", protože jim to bohužel nemá cenu říkat, když jdete nahlásit stalkingové události, tak si vás ani nevšímají a řeknou vám "jděte domů"; to byste se měli ptát sami sebe, co tam dělají, když když občan potřebuje jejich pomoc, tak ji vždycky odmítnou. A tak jsme se pokaždé vyhnuli tomu, abychom se řídili svým instinktem a šli je udat, s vědomím, že to bohužel nebude nic platné, když ani nedostaneme "přednášku" od starého pána, který bude na druhé straně hájit "ty dva ubohé 65leté duševně choré"; ano, protože těm dvěma starým pánům bylo asi 65 let, tak staří nebyli, ale jejich vzhled a extrémně okaté a bigotní myšlení je dělalo opravdu starými. Situace se však rychle zhoršila. Každý den jsme se s nimi setkávali a každý den, jakmile jsme je spatřili, nás oba zasáhly velmi silné záchvěvy v srdci a píchání jako injekční stříkačky do očí, a my jsme si dávali na čas, abychom je "dostali ven". Začali jsme být podezřívaví a přemýšleli, jak je možné, že se to děje. Byli to jen dva staří lidé, kteří rozhodně necvičili, a přesto nám hned, jak jsme se s nimi setkali, způsobili tak silné bolesti, že jsem tomu nemohl uvěřit, ale ani mimozemšťané, ani útoky Prastarého nám nikdy nedokázaly způsobit tak prudké a hluboké bolesti. Chtěli jsme věřit, že to byl stres, tedy rozmrzelost, kterou nám způsobilo to, že jsme viděli ty dva lidi, jak nás pronásledují a nechtějí pustit; chtěli jsme věřit, že to byla nervozita, která nám způsobila ty prudké bolesti, protože jiné vysvětlení v té době neexistovalo. 

Strana 4 z 5

Ale když se bolesti staly mnohem, mnohem silnějšími, neodbytnými, až jsme museli věnovat hodiny léčení cvičením, uvědomili jsme si, že to nemůže být normální. U Oranžových to nevyžadovalo tolik úsilí... proč to vyžadovalo u těch dvou fanatiků? Byl to opravdu velmi zvláštní rok 2017. Všechno, co se dělo, v sobě nemělo nic normálního. Proč se na nás ti dva lidé násilně vrhali? Proč si nedali pokoj a přestalo je bavit vybíjet se na dvou mladých dvacetiletých mužích? Proč jim lidé naslouchali, věřili jim a začali se do nás navážet, aniž by nás znali, dokonce i úplně cizí lidé, kteří nás nikdy předtím neviděli? Proč měli všichni tu obrovskou sílu rozbíjet krabice každý den a v jakoukoli hodinu, aniž by se kdy unavili a/nebo měli cokoli jiného na práci se svými osobními závazky? Kdo jim tu sílu dával, kdo je k tomu všemu vedl? Začal jsem si všímat, že podivní lidé, které jsem neznal, až příliš často procházeli ulicemi, kterými jsem chodil, obchody a náhodou se zastavili o několik ulic dříve, než jsem došel do té, kde jsem bydlel. Protože mě už předtím sledovali jiní lidé, placení lidé - ze špionážních agentur, o čemž jsem později dostal potvrzení - uvědomil jsem si, že mě někdo špehuje. Musel jsem však pochopit, zda tito špioni jsou nemocní lidé, kteří mě sledují kdoví z jakého důvodu, nebo lidé, kteří jsou za špehování placeni. Bohužel z nemocných lidí, kteří mě chtěli poznat a vědět o mně všechno, jsem některé potkala a setkala jsem se s několika nebezpečnými situacemi, kdy mě špehovali a sledovali především muži, kteří se o mě příliš zajímali. Musela jsem tedy zjistit, zda tito muži, kteří mě sledovali, byli lidé, kteří sledovali "Anděla - Autora", nebo zda to byli lidé vyslaní hadími příbuznými - kteří dodnes o mně a mé Duchovní cestě nic nevědí -, aby mě zastrašili a donutili mě podle nich podřídit se jejich vůli. Nechápal jsem, proč mě tak urputně chtějí donutit chodit do kostela. Vždyť oni nutili všechny v rodině, aby se řídili jejich náboženstvím. Vzpomínám si, že snoubence jejich dcery donutili při jedné z prvních schůzek s dívkou jít ke zpovědi ke knězi, aby dokázal, že je hodný chlapec; církev nenásledoval a do té doby nejezdil ani na svátky. Dceřin snoubenec byl tedy nucen stát se katolíkem, chodit každou neděli do kostela, aktivně se účastnit bohoslužeb a věnovat církvi hodně, opravdu hodně peněz, aby dokázal, že je skutečně věřící. A samozřejmě proto, že za peníze se člověk dostane do nebe. Mluvíme o tisících eur ročně, ne o pár haléřích. Všichni, kdo se stali součástí té rodiny, byli nuceni stát se katolíky, mnohokrát chodit ke zpovědi ke kněžím - to znamená, že jim všechny jejich záležitosti vyprávěli lidé, kterým byste neměli říkat ani to, co jste měli k obědu! Vzhledem k tomu, že se vědělo, že kněží nacistům prozrazují zpovědi věřících, kteří kněžím řekli, kde ukrývají Židy, které se snaží zachránit; pak byli oba kvůli kněžím zabiti! - a pokud tito ubozí naivkové nevykonávali všechny katolické obřady (např. svaté přijímání apod.), byli nuceni je na jejich naléhání vykonat, ale vždy se tvářili, že jsou hodní a usměvaví. Jinými slovy, nutili všechny své známé, aby vstoupili do církve a odevzdávali kněžím své peníze. Jsme si jisti, že mluvíme o Božím domě? Protože mně to připadá jako něco jiného. Před lidmi se ti dva fanatici stále usmívali a zdánlivě byli hodní, ale jakmile se zavřely vstupní dveře, začal křik, pláč, plácání a kopání nohama, modřiny na skrytých částech těla, jako jsou záda a paže zakryté dlouhými šaty. Skutečnost je bohužel taková, že v katolickém náboženství panuje taková temnota, že se sami návštěvníci kostela chtějí skrýt, protože jsou zcela fascinováni LŽÍ, kterou pedofilní kněží živí svou nevědomost.

Strana 5 z 5

Mnohokrát jsem si říkala, proč to ona, matka rodiny, neoznámila, nenahlásila modřiny, nepožádala o pomoc. Když se jí však snažili pomoci jiní lidé, vyhrožovala jim, že je udá za "pomluvy", aby ochránila svého manžela, který byl "mužem vyvoleným a chráněným Bohem" a opilcem, jenž se za zavřenými dveřmi stával násilníkem. Ale můj soucit s ní mě přivedl ke stejné chybě: byla to totiž právě ona, kdo mě pronásledoval, kdo proti mně štval ostatní lidi tím, že jim cpal do hlavy nepravdy o mně, tak absurdní, že jim lidé raději věřili, než aby si uvědomili, že jsou příliš přehnané na to, aby byly pravdivé; ale právě proto, že byly přehnané, věřili, že nemohly být tak přesně vymyšlené; přesto jsem ji neudala. Došlo to tak daleko, že jednoho večera, když jsem byl sám v domě, přišel ke mně ten fanatik a když našel dveře do činžovního domu otevřené, vešel dovnitř: věděl moc dobře, že Alexandr právě odešel a už se nevrátí, a tak vešel dveřmi v domnění, že mě najde nepřipraveného. Ale jakmile Alexandr odešel z mého domu, věděla jsem vnitřně, že se toho večera něco stane, protože mě silně bolela hlava a začalo to pro mě být jako signál, jako pocit, že je nějaký zásah velmi blízko. Cítila jsem, že musím otevřít vchodové dveře, zamířit ke schodům a na něco se připravit. Když jsem otevřel dveře, uviděl jsem toho starého opilce, jak na mě zírá s vytřeštěnýma očima, jako by nečekal, že o jeho přítomnosti vím. Zamířil jsem k němu a křičel: "Co tady děláš? Co chceš?" Křičel jsem tak, aby se vyděsil a myslel si, že mě uslyší všichni sousedé a přiběhnou: velmi se vyděsil, protože se bál, že někdo otevře dveře a uvidí ho, čímž získá důkaz, že to byl on, kdo mě pronásledoval, a rozhodně ne naopak, jak říkali lidem, když mě vydávali za toho, kdo je obtěžuje. Velmi se vyděsil a začal se na mě usmívat, předstíral, že mi nechce ublížit, pomalu se blížil s úsměvem, ale já jsem se před něj vrhla - abych mu zabránila vniknout do mého domu - a křikla jsem na něj: "Tak co tady děláš? Co? Proč jsi *jméno a příjmení* přišel sem ke mně domů?" Usmál se, zazubil se a o krok ustoupil se slovy: "No tak, pojď do kostela, to bude hezké, půjdeme spolu, pojď, buď hodný, pojď do kostela, to bychom chtěli." A já jsem se usmál a řekl: "No tak, pojď do kostela, to bude hezké, půjdeme spolu. Křikl jsem na něj "jdi pryč" a on se usmál, oči mu zářily, protože se strašně bál, že ho někdo uvidí, nečekal, že budu připravený a že se budu chovat takovým pro něj nečekaným způsobem, takže se hned vydal ke dveřím a od otočení dveří mi dál říkal: "no tak, neblbni, pojď do kostela, pojď" a dál dělal ten nechutný úšklebek mezi falešným úsměvem a zaťatými zuby někoho, kdo by z vás nejradši vymlátil duši a mezitím vám řekl, že to dělá pro vaše dobro. Byl to násilník a já to věděl, věděl jsem, že je to mizerný člověk, ale nikdy předtím jsem s ním takhle nejednal a bylo mi jasné, že musím něco udělat, protože jsem nemohl čekat, až se mi stane něco nebezpečného jen kvůli hloupé lítosti, kterou jsem choval ke svým bližním. Musel jsem se přestat nechat manipulovat dobrotou a musel jsem ty hrozby brát vážně a reagovat, ale všechno bylo tak divné, tak šílené. Nechápala jsem, jak je možné, že dvě hloupé lidské bytosti mohou být tak silné, že mi mohou způsobit halucinační bolesti u srdce a v hlavě, jen tak kolem mě projdou, aniž bych je viděla, když ani mimozemšťané mi nemohou způsobit takovou bolest. Tu noc jsem věděla, že se něco stane, protože silná bolest hlavy, kterou jsem se naučila rozpoznávat jako "alarm jejich blízkosti", mě paradoxně varovala a já se díky ní připravila na to, že se vyhnu nejhoršímu. Jenže jsem ho neviděl přicházet, nemohl jsem to vědět, navíc bylo absurdní si myslet, že by se mu podařilo vniknout do mého paneláku, a přesto se právě to stalo.

Konec stránky 5 z 5. Pokud se vám článek líbil, napište prosím níže komentář, ve kterém popíšete své pocity při čtení nebo procvičování navrhované techniky.