Psichici e Divinità (1 parte)

Tento článek byl dočasně přeložen pomocí online překladače. Původní článek je v italštině. Pokud nám chcete pomoci vylepšit překlad do vašeho jazyka, kontaktujte nás prosím e-mailem: info@accademiadicoscienzadimensionale.it nebo prostřednictvím chatu na ACD. Děkujeme vám.

Strana 1 z 6

Ve stejné době, kdy se odehrávaly události spojené s vědci, a před objevením formy - také proto, že jsem formu objevil právě kvůli nepřátelům, které jsme předtím odložili - jsme s Alexandrem, jak bylo zvykem každý rok, strávili dlouhé období cvičením proti Ježíšovým nepřátelům. Naším cílem bylo v podstatě snížit Ježíšovo břemeno do té míry, aby se mohl zabývat důležitějšími záležitostmi. Běžná manipulace nás tlačí k přesvědčení, že čím mocnější bytost, jako je například Ježíš, je, tím víc by nám mělo být jedno, co se v jeho životě děje, protože je silný, takže se o sebe musí postarat sám. A co hůř, tlačí nás k přesvědčení, že máme právo očekávat, že nám pomůže a vyřeší naše osobní problémy, protože protože je silný, musí řešit i naše životy. Vyvíjet se znamená začít přemýšlet mimo tyto manipulace konstruované speciálně proto, aby nás postavily proti sobě, protože tato směšná tvrzení slouží k tomu, aby nás postavila proti skutečným Silným a stala se přímo či nepřímo břemenem na jejich bedrech. Současná církev - která nemá s Ježíšem nic společného, která se ani vzdáleně neřídí jeho učením, a ani jako žert bychom neměli církev s Ježíšem spojovat - nás vede k tomu, že Ježíš jen znuděně stojí a čeká, až ho někdo z nás požádá, aby vyřešil naše problémy, aby měl konečně i on co dělat. Dokonce nás vede k přesvědčení, že se za nás jen velmi rád obětuje, že nemůže čekat, až ho požádáme o pomoc, a že skutečně čím více nároků na něj vzneseme, tím lépe. A co se pak stane? Stává se, že kdykoli se naše přání nenaplní, prvním viníkem je Ježíš a druhým Bůh, protože je to jejich vina, že se neobtěžovali naše problémy řešit. Řeší je za všechny, jen ne za nás! Pak si nezaslouží naše uznání; tolik modliteb pro nic za nic! Co se tedy v krátké době děje? Děje se to, že přecházíme od bláznivé představy, že Ježíš je tu proto, aby nám sloužil, že tu čeká, aby vyřešil naše problémy, k představě, že když je nevyřeší, pak si nezaslouží naše modlitby. Místo toho bychom měli nejprve dát sami sobě pořádnou facku. Církev používá Ježíšovo jméno k tomu, aby každého přesvědčila, že musí odpovědnost za svůj život hodit na bedra jiné osoby. A tak i když se nemodlíme k Bohu nebo Ježíši, každý den se snažíme hodit odpovědnost za svůj život na bedra lidí, kteří jsou nám blízcí, např. manželů, dětí, přítelkyň, rodičů, abychom nepřevzali odpovědnost, tj. kontrolu nad událostmi v našem životě. Pokud se stane něco dobrého, je to bezpochyby naše zásluha, pokud se stane něco špatného, je to výhradně vina druhého člověka, který nám nedokázal pomoci a problém vyřešit. Zní to racionálně? Ale racionalita jde stranou, kdykoli se vrátí negativní vlivy. A tak jsme celý život vedeni k tomu, abychom věřili, že Ježíš je tam v nebi a čeká, až ho někdo zavolá, že se nemůže dočkat, až přijde a vyřeší vaše problémy. Proč bychom ale měli uvažovat takto nevědomě a nezrale? Protože nás to tak naučili a je opravdu těžké naučit se převzít kontrolu nad svou myslí a změnit způsob myšlení, na rozdíl od toho, jak jsme byli naprogramováni být a dělat prostřednictvím dlouhých a vyčerpávajících manipulačních sezení. Nedáváme tedy mozku kyslík a neumožňujeme mu fungovat a chápat, protože se o něj raději nestaráme a věříme, že Ježíš nebo jiné božstvo či anděl je tu proto, aby nám sloužil. Aniž bychom si to však uvědomovali, přesvědčujeme sami sebe, že jsme na piedestalu a že bohové, svatí, andělé atd. tam čekají, aby nám sloužili, že existují proto, aby sloužili nám. Ale kdo na zemi by nám měl sloužit? Odkdy se Božstvo stalo otrokem a lidé neschopní řešit své vlastní problémy králem? Proč proboha dostáváme bláznivou představu, že by nám Božstvo mělo spěchat sloužit, řešit za nás problémy, jako by nemělo nic jiného na práci, než spěchat sloužit nevědomému člověku, mluvíme-li o Božstvu? Určitě vás nikdy nenapadlo, že by k vám domů měl přijít slavný herec, aby vám umyl nádobí, když ho potřebujete, ale kdybyste chtěli, aby tuto práci někdo udělal za vás, zavolali byste si spíše uklízečku. Jsem si také jistý, že vás nikdy nenapadlo zavolat si domů slavného zpěváka, aby se postaral o vaše děti, když jste mimo domov, ale spíše jste vždy uvažovali o tom, že si zavoláte chůvu. Proč si tedy nevážíte herců a zpěváků, kteří, ačkoli jsou slavní, nikdy v životě neprovedli žádný zázrak, kromě toho, že se někomu prodali, aby se stali slavnými, a místo toho si nevážíte Božstev tím, že si myslíte, že by se měli hrnout do vašich služeb, jako by byli uklízeči nebo chůvy? 

Strana 2 z 6

Vždyť právě o to jde: přikládáme význam a přehnaný obdiv těm, kteří pro nás nic dobrého nedokázali a tuto planetu nezlepšili, ale bagatelizujeme postavu postav, které se naopak zasloužily o přežití tohoto světa tím, že mnohokrát zachránily životy lidí, a domníváme se, že k nám musí přijít, aby nám sloužily, jako by byly našimi sluhy. Těmi se Božstva stala, protože mnohokrát zachránila tuto planetu, odvrátila temné mimozemské rasy, které měly v úmyslu lidskou rasu v té době zničit, potlačila Démony, kteří způsobili vyhlazení mezi lidmi, a mnoho dalšího. Božstva se tedy postarala o největší problémy na této planetě, o ty, o které se nikdo jiný postarat nemohl. Jak by se však mohli zabývat velkými problémy této planety, kdyby jim byly přiděleny ty nejbanálnější a nejdětinštější problémy? Samozřejmě že ano, ale tyto Postavy přesto dokázaly vykonat své Zázraky. Dnes je pojem Zázrak církví záměrně zlehčován, aby se obyčejným lidem vnutilo přesvědčení, že Zázraky vykonané Ježíšem jsou téměř srovnatelné s kulišárnou. Církví, která nás chce všechny dotlačit k tomu, abychom se stali alkoholiky, je Ježíšův "zázrak" proměny vody ve víno opakován nesčetněkrát. Ano, je pravda, že ho učinil, ale takto souhrnně vysvětlený se zdá být méně důležitý, než byl. Mluvíme o historické době, kdy se pitná voda těžko sháněla a lidé raději pili zkvašenou hroznovou šťávu, která byla podle tehdejšího myšlení spolehlivější než pitná voda nalezená v okolí. Tímto zázrakem Ježíš poskytoval nápoj v době dějin, kdy nalezení čisté vody nebylo tak samozřejmé jako pro nás, kteří si ji můžeme koupit v supermarketu... ale dodnes je tento zázrak znevažován a zneužíván kněžími, aby se vymlouvali na pití velkého množství vína. Pravděpodobně mnozí ani neměli dost bystrosti, aby se zamysleli nad tím, že "víno" minulých dob byly hrozny zkvašené za 3-10 dní, zatímco dnes pijeme víno stařené, podle chuti, a jsou tací, kteří utratí celé jmění, aby pili to stařené 100 let. Od několika dnů po 100 let je trochu rozdíl: jedno je hroznová šťáva, druhé je zrající alkohol. Ale zatímco my stále mluvíme jen o vodě proměněné ve víno, dáváme zapomenout na to, jak nesčetněkrát Ježíš vyléčil slepotu slepých lidí a umožnil jim znovu vidět. Kolikrát Ježíš tváří v tvář vyléčil lidi z nejhorších nemocí, které v té době panovaly, jako bylo malomocenství a další nemoci, které zabíjely lidi, ale kterým Ježíš zachránil život. Zapomínáme, kolik lidí přišlo o nohu, ruku, páteř, kolik lidí už nemohlo chodit, vstát, ba ani se udržet na nohou kvůli nemocem nebo špatným pádům a pracovnímu úsilí, které jim zničilo zdraví, a Ježíš uzdravil jejich kosti, rekonstruoval šlachy a reaktivoval nervy, takže všem těm lidem se obnovilo zdraví fyzického těla a najednou mohli znovu začít chodit, vstát, dokonce i ti, kteří byli nuceni strávit život vleže kvůli zničené páteři, začali znovu žít svůj život; jen díky Ježíšovým zázrakům. Zázraky, které Ježíš vykonal, byly tak rozsáhlé a těžko vysvětlitelné, že ještě chvályhodnější byla rychlost, s jakou dokázal lidi uzdravovat, když se rozhodl, že chce svou energii a schopnosti využít k tomu, aby lidem pomáhal, a ne aby si je podmaňoval. Protože to možná není každému zcela jasné, ale se svými neuvěřitelnými Psychickými schopnostmi si mohl opravdu podmanit kohokoli, pokud to bylo jeho záměrem. Stejně jako mohl léčit slepotu, mohl ji i vytvářet a oslepovat své nepřátele. Stejně jako dokázal vyléčit nejhorší nemoci, mohl je vytvořit pro své nepřátele nebo kohokoli, koho chtěl. Protože slovo nepřítel je jen slovo: každý si vybere, koho chce nenávidět, kým chce pohrdat, koho chce zlehčovat nebo si podmanit a koho ne, a mnohdy tito lidé nemusí nutně odpovídat někomu, kdo nám ublížil a kdo si zaslouží naše nepřátelské pocity; ale přesto se to stává. A stejně jako dokázal obnovit kosti a přivést fyzická těla zpět k životu, dokázal zničit vnitřek fyzického těla, kosti, usadit se mezi nervy a šlachami svých nepřátel a dokázal zabíjet rychleji, než je třeba k tomu, aby někoho uzdravil. Protože řekněme si to na rovinu, zranit někoho je velmi snadné a také velmi rychlé. Co se však podaří jen málokomu, je rozhodnout se pro dobro druhých. Všichni jsme neustále přesvědčeni, že jsme na straně dobra, že jsme vždy k dispozici a připraveni pomoci druhým, že jsme velkorysí a že jsme dobří. Ale to není pravda! Naprostá většina lidí, kteří tomu věří, je vždy příliš zaneprázdněna tím, že myslí jen na sebe, a pak možná jednoho dne dají bezdomovci sedícímu na ulici pár drobných a mají pocit, že udělali něco, za co si zaslouží jít do nebe.

Strana 3 z 6

Ale až zjistíte, co je nebe ve skutečnosti, už tam nebudete chtít jít a uděláte všechno pro to, abyste tam neskončili. A tak nás nevědomost a arogance vedou k přesvědčení, že stačí, když poskytneme špetku pomoci jinému člověku, a už by měl sestoupit sám Bůh, aby nám za naše velké gesto poděkoval. Vždy se cítíme příliš důležití, jako by nám Bůh něco dlužil, jako by nám život a celý svět něco dlužil. Ale nedluží. Ve skutečnosti je "pomoc", o níž si naprostá většina lidí myslí, že ji poskytují druhým, bezcenná. Když někomu pomáháte, abyste se cítili dobře, nepomáháte bližnímu, jen se snažíte očistit své svědomí. Pomáhat druhým znamená dávat něco, co je pro vás cenné, a brát něco, co je pro vás cenné právě ve chvíli, kdy je to pro vás důležité, abyste to mohli nabídnout někomu jinému. Nabídnout svou energii a čas, když se vám to hodí, v podstatě znamená udělat to pro sebe a na svůj účet. Když vyhazujete rozbité předměty, neděláte tím hezké gesto vůči bezdomovcům, kteří se budou přehrabovat v popelnicích, aby sebrali zbytky, které se jim čas od času hodí, ale prostě se zbavujete zátěže, a to na svůj vlastní účet. Pomáhat znamená darovat něco, co je pro vás cenné právě ve chvíli, kdy je to cenné; ne později, kdy se to pro vás stane odpadem a snadno se bez toho obejdete. Například jít ven s přáteli je něco, co děláte pro sebe, abyste se pobavili, cítili se dobře, dobře se bavili. Naopak jít ven s kamarádkou, když se cítí hrozně, přestože dnes máte velmi důležitý závazek, kterého byste se nikdy nechtěli vzdát, přestože tu pro vás vždy byla, když jste ji potřebovali, se stává velkorysou chvílí. Mohli jste myslet na sebe, ale rozhodli jste se vzít si volno a věnovat ho jí: to je velkorysé. Ale jak často to děláte nebo jste to skutečně udělali? Pravděpodobně velmi málo, velmi málo. O to více vidíme tento příklad v duchovní oblasti. Je snadné vyměnit svůj čas a energii za něco; to není nabízení, ale výměna. Každý člověk denně vyměňuje čas a energii; jen velmi málo lidí svůj čas a energii nabízí. Výměna znamená, že musí dojít k okamžité protihodnotě, obvykle se tak děje s penězi, ale nejen s nimi, například jeden člověk poskytne pomoc, ale druhý mu ji musí okamžitě vrátit v penězích. Jedná se o výměnu, nikoli o dar. Dochází však i k přesnému opaku: to znamená, že lidé tvrdí, že si mohou koupit čas a energii druhých, protože jsme si zvykli, že jsme obklopeni bezcennými lidmi, kteří by za trochu peněz udělali cokoli, a tak jsme nabyli dojmu, že každého člověka si lze "koupit" za trochu peněz: "Dám ti peníze, když pro mě uděláš tohle." Triviálně si myslíme, že jde o gesto dobra. Ale to vůbec není, protože dobro je dávání, zatímco platba výměnou za okamžitou službu není dobrota ani altruismus, ale směna, obchod. Někdy se dokonce stává vydíráním. Ale my jsme si tak zvykli obchodovat, že to děláme nejen s penězi, ale se vším. Na všechno si děláme pochybné nároky. Například uděláme něco pro bližního v domnění, že je to dobrý a velkorysý čin, a přitom od tohoto gesta očekáváme, že nám bude okamžitě vráceno. Nejde tedy o darované gesto, ale o vnucenou směnu: "Dávám ti to, aniž bych se tě zeptal, jestli to chceš, a ty mi za to musíš okamžitě vrátit něco, co chci a po čem toužím." V tomto případě se jedná o vnucenou směnu. Ti, kdo řídí naši společnost, nás donutili takto uvažovat, protože od nejmenšího gesta se dokážeme ušpinit k největšímu zázraku. Ve skutečnosti si ve své mysli vytváříme celou řadu zastřených "hrozeb" a "vydírání", které klademe druhým lidem, ale i jiným entitám včetně Boha či božstev. "Modlím se k tobě, tak mi musíš dát něco na oplátku", jako by Božstvu nebo Bohu záleželo na tom, že se k němu modlíte. Ve skutečnosti byste na něj pouze házeli svá břemena. Jsme přesvědčeni, a to tak hlubokým způsobem, že je to až absurdní, že pokud žádáme Božstvo o pomoc, paradoxně mu prokazujeme laskavost; jako by existovalo proto, aby nám sloužilo, a tím, že žádáme o pomoc, mu umožňujeme, aby se stalo užitečným... Ale kdy bychom to udělali? Přesto tomu ve svém podvědomí věříme, jsme o tom hluboce přesvědčeni: pokud se k Božstvu modlíme o pomoc, mělo by nám okamžitě vyjít vstříc a dokonce by nám mělo poděkovat za to, že jsme se k němu modlili a věnovali mu pozornost. To je doslova šílené. Ale tato představa se nám natolik vryla do mysli, že je těžké ji vykořenit a dostat z hlavy. Stejně jako když se modlíme k Ježíši nebo Bohu a bezostyšně požadujeme: "Dej mi znamení, že jsi!" Jako bychom chtěli říct: dokaž mi, že jsi, jinak v tebe už nebudu věřit. 

Strana 4 z 6

Ale kdo si myslíme, že jsme? Kdo si myslíme, že jsme, když očekáváme, že se Božstvo skloní a dá nám znamení o své existenci? Zvykli jsme si věřit, že Božstva mohou "zemřít" nebo "zmizet", pokud v ně nebudeme věřit, podobně jako jsme byli přesvědčeni o vílách v dětských pohádkách a filmech: "Když v ně nebudeš věřit, zmizí!" Pravdou však je, že všechny tyto bytosti budou existovat, ať už v ně věříte, nebo ne, protože to pro ně vlastně nic nemění: Božstva jsou bytosti, které se reinkarnují už miliardy životů a naprostá většina populace se narodila teprve včera, protože toto je jejich první život. A Duše, které se narodily již mnoho životů předtím, jsou ve srovnání s Bytostmi, které jsou Božstvy, stále "teprve narozené". Takže si zopakujme: ať už v ně věříme, nebo ne, nemění se a je jim to jedno: budou existovat dál a ve svých životech budou konat své zázraky, aniž by potřebovaly náš - směšný - lidský souhlas. Zvykli jsme si věřit, že potřebují náš souhlas. Ale že jsou to děti? Načež jsme s těmito triviálními přesvědčeními dohnáni k tvrzení, že božstva nemají nic lepšího na práci než trávit svůj čas nasloucháním našim malým modlitbám a přijít nám na pomoc, kdykoli máme nějaký rozmar, který chceme ventilovat, zdá se, že stále věříme v Otce Vánoc: když jsme hodní, přijde nás odměnit. S touto bláznivou představou jsme přesvědčeni, že by nám měl někdo poděkovat a odměnit nás, když se budeme "dobře chovat", aniž bychom si uvědomovali, že to byly pohádky, které nám vyprávěli jako dětem, abychom byli klidní a poslušní příkazů rodičů, stejně jako nám dnes jako dospělým říkají, že když se budeme dobře chovat, dostaneme se do nebe, abychom byli poslušní a podřízení církvi. Ano, protože s ostatními se můžeme chovat také jako zvířata, aby nám nebylo vzato přesvědčení, že půjdeme do ráje; musíme se však dobře chovat ke kněžím a obětovat všechna svá léta katolické církvi, jinak do ráje nepůjdete. Z toho, co nás učí, však vyplývá, že do ráje se dostanete až poté, co celý život platíte církvi peníze na ochranu. Ale zatímco nám, obyčejným občanům, se vnucuje představa, že božstva jsou jako štěňata, která, jakmile je zavoláte, přiběhnou, jakmile zavrtí ocáskem, Pravda je této šílené kolektivní manipulaci velmi vzdálená. Mocná Božstva minulosti, k nimž Ježíš zjevně patřil, nepomáhala lidem proto, že by musela, ale protože chtěla. Manipulátoři tu však byli vždy a jsou tu i dnes: hvězdní lidé, kteří žijí jen na zádech druhých, vyhlížejí těch několik málo lidí na světě, kteří jsou od přírody altruističtí, a přichytí se na ně, aby z nich vysáli veškerou energii a čas. Životy-lidé vytrvale věří, že ostatní existují proto, aby jim sloužili, že to je jejich jediný smysl života: aby jim ostatní pomáhali a dělali pro ně všechno dobré. A tak vyžadují, a dokonce očekávají, že jim bude poděkováno za to, že je o pomoc požádali. Na jinými slovy, lidé-líhně jsou přesvědčeni, že pokud jim druzí mají pomáhat s myšlenkou, která říká: "To vy mi chcete pomoci, to já o to nežádám. Proto mi musíš pomoci ty, já ti prokazuji laskavost tím, že mi pomáháš". Což jsou pak ti samí lidé-larvy, kteří sami sebe přesvědčují, že vám prokazují laskavost, když jim pomáháte, jako by říkali: "Musíte mi dát důkaz, musíte mi pomoci a vyřešit všechny mé problémy, protože je to vaše povinnost! Jinak ti nebudu věřit!" A s tímto přesvědčením vůči ostatním obyčejným lidem je pak ještě snazší zaměřit se na Božstva a namlouvat si, že existují proto, aby sloužila psům a sviním (což jsou tito lidé-věci), a že jinak neexistují. Na druhou stranu víte, jak to je: když požádáte nějaké Božstvo o pomoc a váš problém se vyřeší, pak to není jeho zásluha, ale vaše, protože jste byli tak dobří při jeho řešení; pokud se naopak problém nevyřeší, pak je to vina Božstva, které nepřišlo vyřešit vaši záležitost, a proto toto Božstvo neexistuje. Ať už se na věc díváte z jakéhokoli úhlu, nakonec k ní vždy budete mít co říci. Ale i kdybyste zásluhy za dobré výsledky předali onomu Božstvu, co myslíte, že za to dostane? Nic, řekli byste si: "To všechno díky němu, no tak ho poprosím o další milosti," ale ve skutečnosti byste pro něj neudělali nic jiného dobrého: nesvědčili byste o jeho Moci, nesnažili byste se šířit znalost jeho jména, aby ho znalo více lidí, neudělali byste nic, co by mu bylo k užitku, a tak dále. Zůstalo by to jen mezi vámi: pomohla vám, a tak na ni můžete zapomenout, vzpomenete si na ni, až zase budete potřebovat pomoc. Nebo, abychom opět následovali další náboženskou manipulaci, vás může napadnout, že si ve jménu onoho božstva budete dělat podivná odříkání v domnění, že to děláte pro ni, například "dnes se budu celý den postit, abych jí dokázal svou věrnost" nebo "slibuji, že už nebudu utrácet peníze za harampádí, abych jí dokázal, že v ni věřím" nebo "přísahám, že už svou ženu nepodvedu z věrnosti tomu bohu", ale všechny tyto sliby dáváte sami sobě: Co si myslíte, že božstvo zajímá nebo co si myslíte, že může získat tím, že dnes nebudete jíst, nakupovat nebo podvádět svou ženu?

Strana 5 z 6

Vážně, jak si můžete myslet, že když se něčeho vzdáte, děláte to kvůli tomu Božstvu? Zní to absurdně, napsáno černé na bílém, přesto se sami sebe zeptejte, kolikrát vás napadlo vzdát se něčeho v domnění, že to děláte pro Boha. Tyto bláznivé myšlenky v nás vzbudila nemocná náboženství; tak se rodí odříkání a stejně bláznivým způsobem se rodí i oběti. Samozřejmě, jak jsme byli dobře indoktrinováni, sobectví a nekonečná arogance, které máme, nás vždycky vedou k tomu, že očekáváme, že nám druzí pomohou, aniž bychom za to něco chtěli; je to směšné, protože když někomu něco dáváme, očekáváme, že nám to naopak oplatí. Je tedy snadné si myslet: "Božstvo mi musí pomáhat, aniž by mě o něco žádalo na oplátku, co je to jinak za pomoc? Sám jsi řekl, že by to nebyl dar, ale výměna!" Je snadné používat tyto slovní obraty, když jde o nás samotné, abychom si zakryli zadek a nepřiznali si neuvěřitelné sobectví a aroganci, které máme hluboko v sobě naprogramované, abychom je měli a byli. A to je hluboce špatně. Protože bychom měli vždy spontánně přemýšlet: "Jak ti mám poděkovat? Jak se ti mohu odvděčit?" A ať je jasné, že slova, myšlenky nebo slovní poděkování, s nimi ani lidé, ani božstva nic nedělají. Myšlenková slova nemají žádnou hodnotu. Když jste požádali Boha nebo Božstvo o pomoc, očekávali jste slova? Ne, očekávali jste skutky, očekávali jste, že vaše problémy budou konkrétně vyřešeny. Proto musí být spontánní rozhodnout se udělat něco pro druhého, ne proto, že jsme k tomu nuceni, stejně jako druhý nebyl nucen nám pomoci, ale rozhodl se tak, a opakuji, rozhodl se proto, že chtěl, a ne proto, že musel. Nikdo není nucen na vás myslet a pomáhat vám, natož někdo, kdo vás nezná, není vaším přítelem už nějakou dobu, nikdy předtím jste se neviděli. Přesto se rozhodl, že vám pomůže, aniž by vás za to o něco požádal. Znamená to ale, že máte právo na to, abyste se mu za to odvděčili? Ne, místo toho byste měli přemýšlet o tom, jak se mu odvděčit skutky, nikoli slovy. Když jsem byl dítě, často jsem se modlil k Ježíši, prosil ho o pomoc a přemýšlel, proč se bytost jako on rozhodla pomáhat tolika lidem, kteří mu za to nic nedají, ba naopak, jakmile pomoc dostanou, úplně na ni zapomenou až do dalšího problému, který je třeba vyřešit. Jako dítě jsem se tedy rozhodl věnovat mu každý den slova díků a říct mu, jak moc ho mám rád, protože jsem chtěl , abych s ním nemusel "mluvit", jen když mám problémy. V dětství mě samozřejmě učili modlit se, a to byl jediný způsob, který jsem znala, jak mu poděkovat: slovy. Jakmile jsem vyrostl, uvědomil jsem si na základě zkušenosti, že myšlenky slova k němu nepřicházejí jako slova díků, jak si všichni představujeme: možná jako malé dopisy, které čte nebo poslouchá, nebo dokonale vyslané telepatické zprávy. Také ne! Ať už jsou naše důvody k "modlitbě" jakékoli, vše, co mu posíláme, je jen tíha: těžká energie, mnohdy také velmi velmi negativní a zřejmě velmi, velmi Nízká. A proto, jakmile jsem začal praktikovat, jsem se hned na začátku rozhodl, že už nikdy nechci zůstat jen u slov, ani to nechci zatěžovat myšlenkami, ale musím se všemožně snažit, aby to bylo konkrétní. Takže místo odkládání "až budu silnější" nebo "až budu mít čas" nebo "až..." jsem se snažila o to, aby to bylo co nejdřív. - Jakákoli výmluva je dobrá pro to, abychom nedělali skutky! Ale jen slova! - Rozhodl jsem se, že začnu praktikovat vůči Božstvům, která mi v minulosti pomohla. Ano, protože Božstva skutečně pomáhají, ale když chtějí a mohou, ne když jsou neodbytně "vystavena zkoušce" v domnění, jak to dělají někteří směšní lidé, že Zázraky Božstev by měly být vystaveny zkoušce. Když jsem začal praktikovat, rozhodl jsem se také, že si udělám čas, abych nějakým způsobem opětoval pomoc, o které jsem věděl, že se mi dostalo. Mnoha lidem bylo pomoženo, ale ani si to neuvědomili, protože Božstva rozhodně nepřijdou a neřeknou vám to. Lidé tak vyřeší své problémy a pak úplně zapomenou na ty, kteří jim pomohli, a na Boha a Božstva kašlou až do dalšího problému. Ale jak bych mohl poděkovat Ježíši? Určitě ne slovy, to by se udělalo jen velmi málo. A už vůbec ne tím, že bych se řídil těmi banálními nápady exaltovaných lidí, kteří sami sebe přesvědčují, že Ježíšovi "posílají světlo" a "posílají lásku", jako by jim to k něčemu bylo. Ptal jsem se sám sebe: Když jsem potřeboval pomoc, co přesně jsem potřeboval? Například aby se vyřešil nějaký problém nebo aby se v mém životě stala nějaká pozitivní událost nebo aby se v mém životě přestala vyskytovat nějaká negativní událost. To jsou v podstatě důvody, proč se člověk "modlí" k Bohu nebo božstvům. Co by tedy mohl Ježíš udělat, kdybyste mu poslali světlo nebo lásku?

Strana 6 z 6

Když vám někdo řekne, že vám posílá lásku, změní vás to v podstatě? Vyřeší se vaše finanční, zdravotní a životní problémy? Ne, samozřejmě že ne, protože jsou to jen slova, ve skutečnosti se vůbec nic nemění. Jsou lidé, kteří každý den píší na chatu, že posílají lásku svatým nebo božstvům; myslí si, že psát to na chatu je totéž jako skutečně jim posílat energii a řešit jejich problémy? Pak jsou také ti, kteří dávají sliby, v nichž říkají: "Ode dneška začínám praktikovat, dělám to pro ni (Božstvo), dělám to jen pro ni!" Ne, děláte to pro sebe! Neděláte pro ni laskavost, jak se naivně a dokonce poněkud hloupě domníváte. Děláte to pouze a výhradně pro sebe: ona může být nanejvýš šťastná kvůli vám. Ona však tím, že dnes medituješ nebo cvičíš, nic nezíská, protože z toho máš prospěch jen ty! Když jsem tedy přemýšlela o tom, jak Ježíšovi poděkovat, nechtěla jsem, aby to zůstalo jen u slov, a tak jsem na něm začala cvičit ve snaze zbavit ho všech těch negativních zátěží v jeho životě, které ho musely na cestě potkat, a mezitím jsem do něj tlačila pránu s úmyslem, aby se v jeho životě udály pozitivní události. Odtud to všechno začalo, od záměru odstranit z něj zátěže a uskutečnit pozitivní události - a to konkrétní, ne slova nebo představy! - by se v jeho životě staly. Někomu by se mohlo zdát troufalé myslet si, že můžete Ježíšovi pomoci a něco pro něj udělat. Já si myslím, že je troufalé myslet si, že on existuje proto, aby vám sloužil, a vy si na oplátku jen namlouváte, že jeho odměnou by měl být váš úsměv nebo vaše promyšlené poděkování: "měl by být rád za to, že jsem šťastný". Páni, jaká odměna a jak hluboce vyvinuté uvažování! Domnívám se, že úsměvy jsou mu málo platné, jakmile ho zabijí ti samí lidé, kteří se na něj usmívali a mučili ho, dokud nezemřel všem na očích. Věřím, že to, co dal tomuto světu, je nesrovnatelné, že to má nedosažitelnou hodnotu, ale že se to nyní stalo nechutnou záminkou, kterou se všichni vymlouvají na to, že neudělali nic, ani se nepokusili o sebemenší pozitivní změnu v jeho životě. Protože mějme dobře na paměti, že Ježíš bylo jméno reinkarnace této bytosti, ale že před Ježíšem i po něm existoval bezpočet reinkarnací téže bytosti, která se samozřejmě nejmenovala stejně. Proč bychom se tedy měli pozastavovat nad tím, že "on už je stejně mrtvý a my pro něj nemůžeme nic udělat", když když potřebujeme pomoc, najednou zapomeneme, že je mrtvý, a "modlíme se" k němu, aby přišel a vyřešil naše problémy? Když se nám to hodí, je víc než živý, když pro něj můžeme něco udělat, najednou se stává 'zbytečným, protože je stejně mrtvý...' a takhle to pokračuje donekonečna. Je zřejmé, že jde o temné manipulace, které nám mají zabránit v uvažování a pochopení toho, jak tato dimenze a multidimenze skutečně fungují: dostalo se nám nekonečně mnoho přímé i nepřímé pomoci od Boha a od mnoha Božstev, která ochránila tuto planetu před velmi vážnými temnými útoky; a pokud ochránila tuto planetu, znamená to, že ochránila i nás, kteří na ní žijeme, je zbytečné předstírat, že ne. Měli bychom jim tedy začít děkovat, ale ne slovy, a snažit se jim to všemožně oplatit, i když nemáme jejich Božské schopnosti, ale přesto můžeme přispět skutky, a ne slovy. Znám tolik mýtomanů, kteří tvrdí, že posílají světlo a lásku Ježíši, a kteří se dušují, že "mu pomohli". Jako by Ježíš měl někdy rád mytomany, kteří používají jeho jméno, aby vypadali před ostatními hezky a dobře. Ostatně, nedělá právě tohle církev každý den už dva tisíce let? Využívat Ježíšova jména, aby před ostatními vypadali dobře, aniž by lidem skutečně pomohli vyřešit jejich problémy, protože církev lidem nikdy nepomáhá řešit jejich problémy: místo toho žádá peníze, obohacuje se na utrpení lidí a hází vinu zpět na Boha a Ježíše: musíte se k nim modlit, aby se vaše problémy vyřešily, ale mezitím dejte své peníze církvi, pokud chcete, aby vám Ježíš pomohl! Takže za to, zda pomoc přijde, nebo ne, může Ježíš a Bůh, ale pokud díky Bohu pomoc přijde, pak musíte církvi poděkovat skutky tím, že jí dáte všechny své peníze. Ale ne Ježíši, běda mu děkovat fakty, on to nepotřebuje! Takže byste asi řekli: "Kdyby byl Ježíš naživu, taky bych mu dal všechno, co mám, abych mu poděkoval!" A taky byste mu poděkovali. Ale to není pravda. Kdyby tu byl Ježíš v těle, lidé by ho nechali hladovět, rozhodně by mu nedávali všechny peníze, které místo toho dávají miliardářské církvi: lidé totiž nechtějí pomáhat Věštci, lidé chtějí pomáhat Náboženské sektě. Jde o to, že když mu nemůžeme poděkovat finanční pomocí, proč bychom měli sedět se založenýma rukama a utěšovat se touto falešnou vírou.

Konec stránky 6 z 6. Pokud se vám článek líbil, napište prosím níže komentář, ve kterém popíšete své pocity při čtení nebo procvičování navrhované techniky